hrozen

Změna velikosti písma

fulltext

Drobečková navigace

Úvod > Občan a obec > Historie a památky

Historie a památky

Historie a památkyNejstarší doklady o osídlení na katastru obce jsou z mladší doby kamenné - neolitu. Materiál reprezentující toto období byl získán převážně z povrchových sběrů. Jde soubor nálezů kamených broušených a štípaných nástrojů se zlomky keramiky. Tento materiál je dokladem zemědělské a výrobní činnosti neolitického obyvatelstva. Archeologický materiál z katastru obce pochází ze sbírky Antonína Procházky. V současnosti je uložen v depozitáři Moravského Zemského muzea v Rebešovicích.

Nejbohatší archeologické materiály z katastru obce, stejně jako z jeho blízkého okolí, jsou řazeny do doby bronzové. historie a památky2 Velmi zajímavý objev náleží středodunajské mohylové kultuře. V roce 1945 v jihovýchodní části katastru prozkoumal známý moravský archeolog J. Poulík zahloubený objekt, který byl později interpretován jako kultiště. V oválné jamce se sazovitým popelem a stopami ohně na stěnách, stála amfora naplněná spáleným obilím, pod třemi menšími kameny byla rozbitá dvojuchá mísa a v další skupině nálezů se mezi částmi dvou nádob nacházel masivní hliněný pekáč. Toto místo bylo patrně po určitou dobu využíváno k jako kultiště, kde se přinášely "oběti" božstvům kultu plodnosti.

historie a památky3V JZ části katastru na JZ svahu nad Kovalovickým potokem ("U Bahňáku") byl v roce 1928, při stavbě silnice do Rousínova, nalezen žárový hrob s mísovitou nádobou. Další žárový hrob s osmi nádobami byl rozorán v roce 1930 za školou v poloze "Pod pískama". Z dalších nálezů jmenujme ještě náhodný nález bronzové sekerky s postranními lištami bez bližších nálezových okolností.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1350 ze soupisu šlechtického majetku při nově zřízeném zemském soudu v Brně, vlastní ves však bude patrně výrazně starší. historie a památky4Další zmínky souvisí s hradem Vildenberk, založeným Pútou z Vildenberka. Ten jej v roce 1371 i s obcí Šumice prodal markraběti moravskému. Vlastní hrad zanikl patrně počátkem 15. století. Obec byla v roce 1402 darována Petrovi z Kravař. Po vystřídání řady majitelů připadla obec v roce 1637 panství Lichenštejnskému, ve kterém setrvala až do parcelace v roce 1920.

Původní název obce Šumice byl roku 1925 přejmenován na Viničné Šumice. Viničné Šumice jsou dnes nejsevernější vinařská obec na Moravě, viničné právo pochází z roku 1417. Viniční tratě se nazývají Horní Hora, Dolní Hora, Pšenky, Regle, Jezviny (dnes polní trať).

Zemědělské družstvo tu vzniklo v roce 1950, od roku 1990 tu hospodaří družstvo vlastníků. Vedle zemědělců tu od nepaměti existovala řada řemeslníků. Po první světové válce tu byly dva hostince, 5 obchodů se smíšeným zbožím, 5 obchodů s potravinami, pekárna, 2 obchody s textilem, 2 řeznictví, 2 hospody, 2 trafiky, pekařství, kovárna, mlýn, 2 zámečnictví, 6 obuvníků, 2 bednářství, 5 krejčích, 3 švadlen, 2 stolaři, 3 holiči, autoopravna, výroba punčoch, zedník. Dále tu byla Občanská spořitelna, Raifeisenka. Po druhé světové válce tu bylo provozováno přes 20 různých živností, mimo jiné například košíkář, pírkař, cukrář. Živnosti postupně zanikaly, případně se transformovaly do Místního hospodářství MNV. Po roce 1990 se některé živnosti obnovily, jiné nově vznikly.

Podrobnou historii jednotlivých domů v obci zpracoval Pavel Vrba v knize Viničné Šumice - z historie obce a domů.

Hrad Vildenberk

Až donedávna byla poloha hradu Vildenberk zaměňována s Novým hradem u Adamova. Bližší lokalizace severním směrem sváděla k tomu, že rod z Vildenberka byl stejného původu a stejného znamení s pány z Doubravice a z Černé Hory. Teprve od 80. let 20 století je hrad Vildenberk natrvalo spojen s ostrožnou nad druhým rozdvojením Kovalovického potoka cca 1 km severně od jeho výtoku z lesa a cca 1,5 km severovýchodně od obce Pozořice.

Hrad Vildenberk představuje svými rozměry (především délkou) jeden z největších hradů své doby na Moravě. Celou dispozici hradu lze rozdělit na tři celky řazené na klesající ostrožně za sebou ve směru severovýchod - jihozápad o celkové délce přes 300 metrů. Hrad se skládá z předhradí, poté předpolí, jež chránilo padacími mosty vstup do  radu a hlavní hrad. Hrad důsledně obíhá okružní příkop a val, na kterém stála obranná hradba. Vše nasvědčuje tomu, že hrad byl vystavěn najednou, což bylo na tehdejší dobu velice úctyhodný výkon. Nové poznatky by mohl přinést jen hloubkový archeologický průzkum. Situaci rovněž znepřehledňují z pozdější doby zásahy těžby kamene a cihel místním obyvatelstvem.

Počátek hradu je zahalen tajemstvím. Jedna z hypotéz, ohledně velikosti, naznačuje možnost založení koncem 13. století panovníkem a do šlechtických rukou se mohl dostat po vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků, kdy byla značná část zeměpanského majetku zcizena. První zmínka o jeho existenci je z roku 1318 a to navíc z přídomku jeho majitele. V květnu 1318 se významný moravský šlechtic Půta píše ještě po Pozořicích, zatímco v prosinci téhož roku již po Vildenberku, přičemž je považován s velkou pravděpodobností i za jeho stavebníka.

Půta z Vildenberka měl 5 synů a dceru s manželkou Zdeňkou z Boskovic, která byla sestrou Oldřicha z Boskovic, hejtmana v Polště. Dva synové Beneš a Ješek založili bouzovskou větev rodu, Oldřich se stal knězem a vildenberské panství zdědili po Půtově smrti před rokem 1349 zbylí dva jeho synové Půta II. a Proček. Dcera Jitka se provdala za Čeňka z Pirkštejna /hrad v Čechách/, ale roku 1349 při otcově smrti byla již vdovou.

Až v roce 1365, po smrti Půty II. došlo k rozdělení panství. Panství si mezi sebou rozdělili Půta III. a Ješek (synové Půty II.) a jejich bratranec Půta, řečený Šacler (syn Pročka). V té době však již význam rodu zdaleka nebyl takový jako za jejich děda a ekonomická základna byla stále slabší, což vedlo k odprodeji Vildenberka roku 1371. Nejprve Půta Scheczler a bratři Půta a Jan z Vildenberka prodali každý svou polovinu markraběti Janu Jindřichovi a jeho synu Joštovi za 1700 a 2600 hřiven grošů moravského počtu a ražby.

Po smrti markraběte Jana Jindřicha roku 1375 neshody mezi jeho syny, markrabaty Joštem, Prokopem a Janem Soběslavem, brzo přerostly v domácí válku, která pro moravské hrady znamenala zkázu a její přímou či nepřímou obětí byl pravděpodobně i Vildenberk. V průběhu let 1385-1406 rozprodal Jošt většinu vsí vildenberského panství.

Dne 18.03.1402 v Olomouci daroval markrabě Jošt Petru z Kravař a Plumlova vsi Pozořice, Kovalovice a Sivice, náležející někdy k hradu Vildenberku a dne 22.01.1406 v Brně mu daruje statky hradu Vildenberka. Tato listina z roku 1402 je považována za doklad toho, že hrad byl již pustý a zanikl v některé etapě probíhajících válek mezi markrabaty. Pravou příčinu zániku si můžeme jen domýšlet. Samotný hrad se od roku 1402 v žádných pramenech nevyskytuje.

Po prodeji hradu se rod i nadále psal z Vildenberka. Půta (III.) a Ješek vlastnili Snovídky, bratr Mikeš byl křižovníkem a sestra Kačna se provdala nejprve za Štěpána z Pernštejna a pak za Jindřicha z Nevojic. Půta Scheczler zemřel 1379 na Vilémově, jeho sestra byla provdána za brněnského měšťana. Ve čtvrté generaci jsou známy děti Půty Šaclera, syn Tas z Vildenberka (1385-1409) vlastnil Hrušky a dcera Markéta se provdala roku 1397 za Jana z Moravan.

Rovněž bouzovská větev, založená dvěma bratry roku 1351 koupí hradu Bouzova, se psávala dál po Vildenberku. Rozdělili se na část bouzovskou a loštickou. Loštická část neměla dlouhého trvání, Ješek z Bouzova (+ asi 1365) a jeho synové Jan a Půta z Loštic zemřeli do roku 1380. Beneš z Bouzova a Vildenberka se účastnil jako přísedící zemského soudu a jeho manželkou byla Anna z Dubé, dcera Ondřeje z Dubé. Rovněž ekonomická situace je donutila, aby Beneš (+ po 1385) a jeho syn Proček z Vildenberka dne 15.11.1382 prodali hrad Bouzov a statky k němu přináležející markraběti Joštovi a výměnou získali tvrz Bohuslavice. Markrabě Jošt ponechal Pročka z Vildenberka purkrabím na Bouzově do 10.08.1396, kdy mu jej odebral pro Herolta z Kunštátu.

To zřejmě vedlo k tomu, že Proček z Vildenberka se přidal na stranu markraběte Prokopa. Markrabě Prokop nadále pokračoval ve válce o města, kdy na počátku května 1402 došlo k většímu přepadu měst Šumperka a Jevíčka. A právě na Šumperk zaútočil se svojí bojovou družinou v době trhu jeho spojenec bouřlivák Proček z Vildenberka a Bouzova na Rabštejně. Jeho ozbrojenci pronikli na náměstí, vyvolali zmatek, vyloupili a spálili několik domů, pobili a oloupili některé měšťany, jiné odvlekli do zajetí. Nakonec museli z města ustoupit.

Zato v roce 1405 byla již jiná situace. Bojová družina se vrhla na silniční lupičství. Markrabě Prokop spolu se zemským hejtmanem se rozhodli pro proskripci vůči Pročkovi z Vildenberka. Při trestné výpravě byl dobyt Rabštejn a Proček z Vildenberka se ocitl ve vězení.

V roce 1406 zapisuje do desek zemských markrabě Jošt věno 500 kop grošů na statku Vranová Kateřině, manželce Pročka z Vildenberku a Bouzova. Kateřina byla jeho druhou manželkou, obě měly pocházet z rodu Boskoviců.  Proček z Vildenberka je roku 1414 uváděn na Lhotě, zemřel asi po roce 1417. Jako poslední člen této větve se uvádí jeho dcera Kateřina z Vildenberka a Lhoty.